Proč se vždy o jednom z páru říká, že vede domácnost

Jednou z tradic, které nás provází, aniž bychom si to uvědomovali, je to, že domácnost v podstatě vede vždy jen jeden člověk. Ačkoliv bychom rádi tvrdili, že se oba partneři na vedení podílí stejnou měrou, není to pravda. V naprosté většině případů je to jen jeden, který v domácnosti dělá veškerá rozhodnutí. Obvykle je to muž, koneckonců od toho také pochází označení „pán domu“ či „hlava rodiny“, která se dodnes používají, avšak v posledních letech se této role začínají chápat i ženy.

Důvodů, proč tomu tak je, existuje hned několik. Jedním z nich je to, jak jsme jako sociální druh vyvinuti, a jaká je naše instinktivní společenská skladba. Již v dobách lovců a sběračů jsme byli organizováni v rodinných tlupách, kdy vůdcem by jeden většinou ten nejstarší či nejschopnější člen. A tuto rodinnou strukturu v sobě máme zakódovanou dodnes, i když to již není potřeba, a v mnoha případech je to omezující. Přesto má tento systém i své výhody.

Tou hlavní je, že když dělá rozhodnutí jeden člověk, omezí se debaty a dohady v podstatě na minimum. Celá rodina tak funguje mnohem hladčeji – ovšem samozřejmě pouze za předpokladu, že je onen vůdce schopný. A toho se využilo také při zakládání toho, co je v podstatě považováno za moderní rodinu.

V historicky relativně nedávných časech se pak jednalo o peníze – kdo je přinášel, měl nad nimi kontrolu a mohl tak spíše činit rozhodnutí, jak s nimi naložit. A jelikož role živitele patřila historicky vždy spíše muži, zatímco ženy byly doma a staraly se o rodinu a domácnost, byly závislé na svém manželovi, na tom, co přinese domů. Byly tedy v podstatě závislé na svém manželovi, a bylo pro ně těžké jej opustit.

V současné době však tyto staré modely pomalu opouštíme, i když je jasné, že se jich mnohdy zbavuje jen těžko. Ukazuje se však, že je to jen pro dobro věci.